GPotůček G4susvyvěrá Gtam na vršku u dvou alip,
Cnež spatřil krásu světa muDsel skálu Gobelstít,G4sus
Gbezděky G4susklikatí Gse, jako lenošivý ahad,
hprotéká Cmírným svaDhem, kde rozkvetlý je Gsad.G4sus

DDomovem říčních raGků je jeho Cvoda průzračDná,
akamkoli a7pohléadneš, D7zdá se že dotkl Gby ses dna,G4sus
Cve větru ohýbá se nad hlaFdinu starý Gstrom,
a hvoda Cdo kořeDnů vybrnkává vždy Gtentýž tón.G4sus

Snáší se vedle plotů až kde je malý dům,
tam dívka plete věnec od svítání k slunce západu,
poslední luční kvítí a věnec může plout,
ať donese jej k chlapci, neúnavný unášivý proud.

S vesničkou rozloučí se u záhonku s cibulí,
na vlnkách se pohupuje a mizí kamsi do polí,
utíká podél břehů, kolem vesnic i vysokých skal,
až k malé zátočině, kde mladík s vědry vodu bral.

Náhoda tomu chtěla, věnec mu do vědra vplul,
mládenec rozhodl se, že najde kdo jej uvinul,
nápad zrodil čin a on splnil co si předsevzal,
našel tu dívku pravou, a o ruku ji požádal.

Potůček od té doby, vymlel nejeden břeh,
starý skryl v peřejích a nový obrůstá mech,
mládenci s dívenkou už zbělel i poslední vlas,
s pohledem na potůček připomínají si přešlý čas.