Vzapomínám - Gjednou, to apřišlo k nám Gvedro,
že ajabka se na Gstromech azačaly Dpíct,
a v apotocích Gsucho, jen akámen a Gpísek
a aprach místo Gvody, co aměla tam Dtýct.
Už adobytek v enoci nás aze spaní ebudil
a ařvaní to Gstěží už adalo se Dsnýst,
my achlapem, co Gtady se aobjevil k Gránu,
pak alehce a Gmoc rádi Cdali se Gsvíst.

®: "Když akaždej dá edolar,"
nám ařek' tenhle ekoumák,
"aznám starý Gkouzlo a adéšť přivoDlám,"
aza jeden ekulatej azkusit to estálo,
ana svý si epřišel - co azbejvalo Dnám?

Navečer vobzor se vybarvil duhou
a sloup suchý trávy a prachu se zved',
tak silnej, že nešlo stát na vlastních nohou,
co stálo mu v cestě, to rozbil a smet',
jak seděl chlap s námi, řek' mý sestře Líze,
že neviděl žádnou, co vo ni by stál,
a jestli mu aspoň dost malinko věří,
že jedině s ní by se vydat chtěl dál.

®: Najednou ticho a tma jako v hrobě,
blesky a hromy - a začalo lejt,
takovej psí čas, že do svojí boudy
i náš vlčák Johny hned zalez' se skrejt.

Vtom vrznutí dveří, v nich zmáčenej klobouk,
nám plechový hvězdy blejsk' do vočí třpyt:
"Hej! Konečně mám tě, tak vstávej a půjdem,
a hloupostí nech, jestli chceš aspoň žít!"
Za podvodný kousky se létama platí,
přesto jsme chlápka pak nechali jít,
svou pravdu měl v jednom: když po něčem toužíš,
nutný je věřit a strašlivě chtít.